Assassinka Sarah 1.část

19. ledna 2007 v 14:45 | Eilonwy |  ...:Assassine Sarah:...
Povídka, která by měla být na pokračování (pokud s tím ovšem neseknu...:o) o elfské dívce jménem Sarah, která umí velmi obratně zacházet se zbraněmi, zejména s meči. Vystupuje zde i role, které se říká láska nebo také soucit, který umí pěkně hrát na srdce...

Assassinka Sarah 1. část
Úzké ulice rušného a neklidného města byly zacpány různými trpaslíky, kteří se usilovně snažili prodat co nejvýhodněji, aby uživili svou rodinu.
"Klobásý, klobásý, čerstvé, voňavé, poďte na klobásy!" vyřvával jeden obzvlášť malý trpaslík, který se usilovně snažil vypadat mile. Moc mu to nešlo.
Jiným už začaly rupat nervy a někteří se nasrali a odešli. Ano, ano... Rušné město. Plné neklidu a neporozumění. To proto, že králové nařídili sjednocení dvou nepřátelských království, které mezi sebou neustále válčily. Elfové a trpaslíci. Dvě naprosto rozdílné rasy, žijící na jednom kousku země...
"Zdravím Casiphyo," pozdravila jedna procházející elfka s blonďatými vlasy, šedýma úzkýma očima, oblečená v jednoduchém, zeleném korzetu. Nebyl to korzet pro paničky, ve kterém nikdo nemůže ani dýchat. Ona měla korzet bojovnický a na zádech dlouhý meč s vyřezávanou rukojetí.
"Alé, slečna assassinka mě přišla navštívit," opověděla ženská nabízející talismany pro štěstí.
"Zrovna si jdu koupit nějaké zbraně. Tak jsem se stavila," mladá elfka si stoupla před ženu, jenž měla na krku mnoho talismanů: jeden ve tvaru slunce, další měl tvar motýla, pak ještě dva úplně stejné ve tvaru draka a mnoho dalších, na kterých nebylo ani poznat, co to vlastně je.
"To jsi hodná," řekla žena. "Já totiž zrovna potřebuji pomoc. Máš čas? No co se tak šklebíš. Tak pomůžeš mi?"
"No jo, pomůžu. Jen si zajdu koupit tu dýku," posunula si meč, který jí pomalu sklouzával dolů z ramene. "Počkej tu, za chvilku jsem zpátky," oznámila asassinka a zmizela v davu.
"No, jo... Co mám s tebou dělat," povzdechla si Casiphya.
O pár stánků dál již Sarah našla obchod se zbraněmi.
"Bréj," řekla když přišla na řadu.
"Zdravím, elfizno!" odsekl neuvěřitelně nabroušený trpaslík.
"Tak takhle se zdraví mladé dámy?" ozval se mužský hlas kdesi zezadu. Sarah se ohlédla. Za ní stál pohledný svalnatý elf s lukem přes rameno.
"Myslím, že do toho, jak mě nějakej trouba trpaslík zdraví, vám nic není," řekla důrazně elfka.
"A já zase myslím, že jste překrásná. Smím znát vaše jméno?" nenechal se elf vyvézt z míry.
"Ne, nesmíte," řekla assassinka i když ji to, jak jí ten elf pochlebuje potěšilo. "Pane trpaslík, prodáváte tu aspoň dýky, když už nemáte slušné vychování? To bych vám mohla zase já prodat," otočila se na trpaslíka.
"Ježiš to je dneskaj deň! Ani chvílu mě ti elfi nedaj pokoj! Smrt elfům! Jsou zkurvysyni..." mrmlal si trpaslík pod vousy a odcházel najít nějaké dýky.
"Máte krásné oči," ozvalo se znovu zezadu. "Velmi neobvyklé. Šedé..."
"Kruci, mohl byste toho nechat?" vřískla Sarah.
Nechal. Aspoň dočasně.
"Kurva, vy tu eště furt stojíte? Do hajzlu! Sem si myslel, že tu už nejste. Jaká věčná škoda. Mnohem lepší by bylo..."
"Ty dýky," připomněla mu elfka s úsměvem na rtech.
"Neceň na mňa ty svoje hnědé zubyska! Nikdo naň néni zvědavý," zavrčel trpaslík a položil na pult pět druhů dýk. "No prosim vybirajte. Ale rychle nemám čas na nějaké handrkování sa tady s vama."
"Dobře, tak já nebudu dlouho zdržovat," řekla assassinka a ukázala na jednu z dýk. "Tuhle, prosím."
"Ta je za devět senilských korun," řekl trpaslík a natahoval se pro svou částku.
Sarah mu podala deset, drobné neměla. Trpaslík se zohnul pod pult, vytáhl jednu korunu a dával ji do natažené ruky elfky. Spolu s korunou jí do dlaně ale spadl ještě stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru lva. Tohle nepodal trpaslík. Sarah se ohlédla přes rameno ale zahlédla jen odcházejícího elfa, který se otočil, usmál se na ni a zmizel v davu trpaslíků a elfů.
Sarah sevřela dlaň, pohlédla směrem, kam zmizel elf a usmála se.
"Další!" zařval trpaslík.
Mladá assassinka si dala řetízek na krk a dýku zastrčila do kožené vysoké boty. Uřvaný a nepříjemný trpaslík to sice byl, ale práci odváděl velmi dobře. Dýka byla propracovaná, z tvrdé oceli, nabroušená. Také tomu odpovídala ta cena.
Elfka si vzpomněla na tetičku, které měla pomoct, a tak rychle pospíchala zpátky.
"Kde vězíš? To tady mám na tebe čekat věčnost? Neříkej mi, že kupování dýky zabere tolik času," vyhubovala jí Casiphya.
"Promiň teti. Byl tam hrozně nepříjemný trpaslík a vše mu trvalo neuvěřitelně dlouho," vymlouvala se Sarah.
"No jo, no jo, tak se mi tu neomlouvej a radši popadni tu bednu."
"Kam ji mám odnést?" zeptala se elfka, když vzala do náruče krabici plnou talismanů.
"K vozu, jedeme do Nathvaines," odpověděla Casiphya.
"Cože? Ale.. ale proč? Vždyť to je dva dny cesty odsud a..."
"Už jsem řekla. Seženeme ti tam práci. Dobrou, uvidíš. Tak ale teď leť odnést tu bednu," odpověděla teta.
"To nebude jenom tak," začala Sarah, když nesli krabice k vozu. "Je to kvůli politice? Protože já se dokážu uživit i tady. A vůbec, chováš se ke mně jako k malému dítěti, tetičko. Mně už není jedenáct. Je mi jednadvacet. A ty si těch deset let vůbec neuvědomuješ."
"Tak za prvé: jedeme do Nathvaines kvůli momentálním sporům o vládě. Jestli chceš vědět, co je na tom tak důležitého, tak ti to mohu říct," řekla trochu naštvaně Casi. "Ukázalo se, že elfové a trpaslíci nemohou žít spolu v jedné zemi..."
"To bylo jasné," skočila jí do řeči Sarah.
"Tak chceš to vědět nebo ne?"
"Promiň, pokračuj," omluvila se assassinka.
"No, nemohou spolu žít v jedné zemi. Musí se okamžitě vyřešit, jak nás zase oddělit. A také. Lidé nám postupně vyhlašují válku, obáváme se, že zaútočí na naše nejbližší město Doijos.To by byla veliká ztráta. No, to je ale teď jedno. Prostě se chystáme do války a musíme se na ni připravit. Za druhé: já se k tobě chovám stále jako k malé, protože tě mám hrozně ráda. Neodpustila bych si, kdyby se ti něco stalo. Chápeš? Nedívej se tak na mě. Já, vím, že je ti dvacet jedna... Polož tu krabici sem. Uff... Jenom, tě mám moc ráda..." objala mladou elfku.
"Já vím. Dobrá, pojedu s tebou. Ale.... musím si ještě vzít svého koně. Bez Luora nikam nejedu," pohrozila Sarah.
"No tak padej, ty pískle. Ale rychle nebo ti ujedu!" To už mladičká elfka pádila někam ke stájím.
*
"Teti?" zeptala se Sarah.
"Hm?"
"Jak dlouhá je ještě cesta do Nathvaines? Už mě bolí zadek," postěžovala si elfka.
Casiphya se rozesmála. "Tak dvě, tři hodiny," řekla a dál se věnovala kočírování.
"Myslím," začala Sarah. "Že se mi bude po tom rušném městečku Kitlish stýskat," posmutněla.
"Vždyť ty se tam určitě zase někdy vrátíš," řekla Casi a pohladila Sáru po zádech.
"Myslíš?" řekla elfka a zahleděla se na přívěšek, co měla pověšený na krku. Přívěšek ve tvaru lva.
"Určitě. Někdy určitě."
Konečně byly v dálce vidět obrovské hradby hlavního města elfí říše. Věže se tyčily do výšky až dvě stě sáhů, kolem nich se pomaloučku táhly mraky a sem tam zakryly slunce. Z té nejvyšší věže vlála vlajka s obrovskou korunou a mečem. Nahoře číhali lukostřelci, připravení na lidské nebezpečí, které mohlo každou chvíli udeřit na největší město Senilie.
"Ach, poprvé vidím Nathvaines! To je krása," zvolala Sarah, která měla vytřeštěné oči a zírala na obrovské město. "Tady žádní trpaslíci nejsou?" zeptala se.
"Ne, do tohoto města nesmí vkročit nikdo jiný než čistokrevný elf. Je sic pravda, že půl elfům taky není vstup úplně uzavřen, ale dovnitř se dostane jen málokterý z nich," odpověděla.
Už se blížili k městu, když někdo zvolal: "Přijela Madame Casiphya! Otevřete bránů!"
Přímo před nimi se začala otvírat neuvěřitelně velká dřevěná brána okovaná železem. Na výšku měla asi patnáct sáhů a na šířku aspoň patnáct.
"Krása," řekla assassinka s pusou dokořán.
Když vjeli dovniř, brána se za nimi s bouchnutím zase zavřela. Tady to nebylo jako v Kitlish. Nebylo tu přelidněno, tady bylo dost místa k hnutí. A ten hrad, obrovský hrad. Nádhera.
"Proč vlastně prodáváš talismany, když můžeš žít tady a brát peníze z královské pokladnice? Vždyť takhle se sotva uživíš," řekla Sarah, když projížděli městem.
"Proč? Takový život by mě nebavil. Chci dělat něco, co si vybuduju sama. To jednou pochopíš," odpověděla Casi.
"Zdravím Lady Casiphyo!" zavolal na ně jeden elf, s velkým červeným pláštěm přes pravé rameno, se znakem města Nathvaines: korunou a mečem.
"Zdravíčko, sire Filasi!" odpověděla slušně Casiphya.
"Jedete na radu?"otázal se elf.
"Ano, budete tam?"
"Zajisté," řekl. "Tak se tam potkáme," zavolal na ně ještě, když se už vzdálily skoro z jeho dohledu.
Když dorazili, Sarah si zavedla Luora do stáje a šla se projít po městě. Bylo třikrát tak velké jako Kitlish.
Večer, když se elfka vrátila z obchůzky do pokoje, jenž jim byl přidělen, našla Casi v křesle.
Casi na ni již netrpělivě čekala.
"Královna Leyen Naithvais ti vzkazuje, že od této chvíle smíš i ty sedávat u stolu Moudrých. I když podle mě nejsi moudrá skoro vůbec. Nedívej se na mě jako kdyby jsi jedla citron. Je to pravda. Přiznej si to," přehodila nohu přes nohu a usmála se.
"Já? Ale… Ale... Co zrovna JÁ tam budu dělat? Vždyť té vaší politice absolutně nerozumím," těžce sebou žuchla do křesla u zrcadla.
"Tak jí porozumíš. A měla by ses umýt, ať zítra nevypadáš jak venkovské trdlo," podívala se na ni. "No tak, honem. Ať tam neskejsneš do noci."
Sarah se patřičně vybublinkovala a učesala si své plavé vlasy. Měla je těsně pod ramena, rovné a nesestříhané.
"Já jsem hotova," řekla, když vešla do pokoje upravená a v šatech. Konečně vynikla její krása. Až teď si Casi všimla jejího nového řetízku.
"No vidíš, konečně vypadáš jako slečna. Kdes to vzala? Jaký tajný ctitel?" začala si prohlížet přívěšek lva a ušklíbla se.
"Žádný," zalhala. "Já ho našla na ulici, když jsem šla kupovat tu dýku."
"No jo, na to ti tak skočím," řekla teta, ale už se dál nevyptávala. "Tak to ze sebe sundej a běž spát. Zítra je velký den. A mimochodem. Moc ti ty šaty sluší," usmála se.
"Možná sluší, ale necítím se v tom dobře. Jako kdybych byla nahá. Ale což, jeden den to v tom vydržím," řekla a šla se svléknout.


~~© Na tuto povídku se vztahují autorská práva. Pokud ji někdo zkopíruje na svůj blog/stránku bez mého jasného souhlasu, zažádám u admina (který mi jistě rád vyhoví) o jeho/její pozastavení.~~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dawnie Dawnie | Web | 27. července 2007 v 19:05 | Reagovat

Hoh, tahle povídka je zajímavá... Du číst dál:)

2 Theo Theo | 28. června 2008 v 21:58 | Reagovat

Teď jsem přečetl první díl... Přiznej se Eilonwy, že toho chlápka popraví...

3 Eilonwy Eilonwy | Web | 29. června 2008 v 11:38 | Reagovat

Theo: To néé... Poprava je přeci jen nudná :-)

4 Tessie Tessie | E-mail | Web | 10. listopadu 2011 v 21:56 | Reagovat

Jako bych četla ten kousek svého Já, které četlo Terryho Pratchetta, má rádo Assassiny (i když ty z doby renesance z AC2, i z Jeruzáléma v jednušce), které má navíc rádo fantasy tvory. :) A lukostřelbu dělám taky. Nejlepší je páčit šípy ze dřeva, když si špatně nastavíš mířidlo a podaří se ti úplně minout terč. Nebo se prát s chráničem. Nebo klusat s toulcem u pasu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama