Sedmikrásky - próza

18. března 2007 v 21:13 | Clariss
Tohle napsala moje starší sestřička, nemám s tím nic společného, veškerá chvála spadá na ni... Musím ovšem podotknout, že je to její prvotina....

Když slunce zapadne a všude je klid
mýtiny zmocní se tajemný lid.
Národ, v jejž věří jen naivní děti
vždyť co oko nevidí, nemůže býti.
Však když měsíc zavládne na noční obloze
srdce se svírá při nádherném obraze.
V lese tu na palouku víly něžně tančí
trávou lehce nakračují bílé nožky srnčí.
Neukápne ani kapka rosy ze stébla
jako by se každá v jarním vánku vznášela.
Dlouhé hebké vlasy, na nich věnec z květů
dívky spoře oděné do lehounkých šatů.


Ztratil se kralevic při lovu v lese
cestu zpět nezná, zimou se třese.
Prodral se houštím na blízkou mýtinu
spatřil tam tancovat nádhernou dívčinu.
Krásnější než každičkou na světě
bolestný chtíč ho ovládnul v minutě.
Zneužil vílino přečisté srdce
slíbil jí nebe, měsíc i slunce
ona mu věřila, propukla v cit
jež pro ni na světě neměl tu být.
Cit ze všech na světě nejkrásnější
cit, který svazuje lidskou duši
cit tolik podobný nemoci
cit, jenž usadí se na srdci.

Ale rybě není souzeno milovati ptáka.

Dalšího večera na něho čekala
láska jí do srdce černý cejch vpálila.
Čekala druhý den, třetí i čtvrtý
až dokud nezvadly měsíční květy.
O svého milého dostala strach
co kdyby zesnul a měnil se v prach?
Co když se po cestě něco zlého stalo;
z té hrozné představy srdce jí pukalo.
Musela za láskou svojí se vydat
mýtinu opustit, dálky se nebát.


"Matičko Země, já musím za ním
srdce mé pláče, o něj se bojím."
"Dcerunko moje, dobře se rozmysli
jen pár dnů uplyne, on zmizí z tvé mysli."
"Nezmizí, matičko, miluji ho tolik
že dám snad celý svět za jeho dotyk."
"Když se tak rozhodneš, všechno pak ztratíš
na mýtinu k sestřičkám už se nevrátíš."
"Už jsem se rozhodla, tu oběť podstoupím
láska mi křídla dá, já za ním poletím."


Víla tedy věčného života se vzdala
věnec ze sedmikrásek po vodě poslala.
Rozplynul se hvězdný prach na jejích nohou
na zem se zhroutila pod tíživou silou.
Již nemohla jak motýl nad zemí se vznášet
jako lidé musela teď po zemi kráčet.
Tisíce nožů ji bodaly při každém kroku
kráčela bolestně mýtinou se slzami v oku.
Její nohy na zemskou tíži zvyklé nebyly
v hustém mechu za ní krvavé šlápoty zůstaly.
Však překonala bolest a šla své lásce vstříc
s odhodláním pevným, nechtěla nic víc.
Jemná bílá kůže od trní už rozdrásaná
dlouhá plavá hříva od větví je rozcuchaná.
Zoufalství a bolest jí hnaly slzy z očí
kdy už její hrozné utrpení skončí?
Už řídnou stromy, už vyšla z lesa
duše se raduje, srdce jí plesá.
To musí být jeho dům, o němž jí vyprávěl
spásnější pohled se jí ještě nenaskvěl.
Sebrala odvahu a vyšla k oknu
když v tu chvíli dostala do srdce ránu
ránu tvrdou, neomylnou a bolestnou
spatřila ho v obětí ležet s cizí ženou.


Rozběhla se po cestě jak nejrychleji mohla
aby strašný bol srdce bolem jiným přebila.
Zakopla, pláčíč zhroutila se na zem
zesláblé nohy nechtěly nést ji dále lesem.
A tak světem chodila a ronila slzy bolesti
muž, co jen slibuje, nic dobrého nevěstí.
Všude, kam ukápla slza neopětované lásky
rostou bílé, něžné sedmikrásky.



Až půjdeš po louce a uvidíš její květ
- vzpomeň na můj příběh -
kolik slz musela Sedmikráska vybrečet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dawnie Dawnie | Web | 19. března 2007 v 15:42 | Reagovat

Jéje to je hezké. Sestřičku pochval, akorát nevím, zda je to překlep, ale ve čtvrtém řádku odshora je napsané "vžtyť.

Chudinka Sedmikráska:-( U nás po zahradě jí nejspíš taky padaly slzičky, protože máme plnou zahrádku krásných, bílých sedmikrásek.:-)

Kolik je tvojí sestře?

Dawnie

2 Eilonwy Eilonwy | Web | 19. března 2007 v 17:40 | Reagovat

Heh, no, je to překlep, hned to opravím... Kolik jí je?? 16...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama